Během celého letošního English Campu jsme byli účastníky náročného procesu dekolorizace implodovaných mimozemských ovulárů. Obdrželi jsme tajemný návod z mateřské planety, který postup podrobně popisoval do nejmenších detailů. Naneštěstí nám však meziplanetární rušení a vesmírný šum znemožnily doposlechnout jej až do konce a nedozvěděli jsme si víc, než že je ovluláry nutné nutrikovat kolorickou dietou.

R,G i B se chopily vlastní iniciativy a snažily se odbarvit za každou cenu a po svém. Nebylo to jednoduché a pokusy o prosté zbavení se nebo překrytí barvy skončily neúspěchem a smutkem.

Ani pokusy o vysvobození se konáním dobrých skutků a pomocí pozemšťanům v jejich každonním životě nepřineslo očekávanou ztrátu barvy a implodované ovuláry musely dál snášet svůj barevný úděl. 

Teprve příchod posádky havarované mateřské lodi, kterážto mezitím plavidlo opravovala, věc vyjasnil a za vydatné pomoci doktora Nuly (bohužel bez prasátka) transmutovaly ovuláry do jediného statného bílého jedince a společně opustili terrestriální prostředí.

English Camp 2009 je za námi. Děkujeme všem studentům za jejich příjezd, nadšení a nezapomenutelné společné zážitky. Vedoucím pak za jejich nasazení a obětavost. Thanks go to native speakers for their selfless and friendly help and for all they have done to make this camp work.

Tématem campu byly barvy a tak kromě toho, že nás navštívili mimozemšťané a my jim pomohli s poskontaminační karanténou a dekolorizací jejich ovulárů, poslední večer jsme si vzali své iluminátory, utrhli se od táboráku a vydali se na strastiplnou cestu směrem k "fotce campu".

Nebylo to jednoduché. Iluminátory blikaly, zuby drkotaly a emoce sílily. "Éčko je moc velké, elko má krátké nožičky a místo ár je pí!" snažil se fotograf opravit nápis kreslený dlouhou expozicí, zatímco mrznoucí modelky a modelové připravovali vzpouru. Konečně se ale písmenka umoudřila a výsledkem je tato barevná fotografie.

Na závěr jsme si ještě vyzkoušeli pár kudrlinek a podobných libůstek. Kde jinde se nám ostatně sejde tolik nadšených lidí jako na campu? Děkujeme vám a těšíme se příští rok zase na viděnou!

Pavel  

•  zde si můžete prohlédnout album fotek z našeho nočního focení, včetně mezistupňů a nepovedených či neupravených fotek

Hledání cesty domů jakoby nebralo konce. Ač brilantní detektiv, Sherlock Homeless stále nenašel místo, kde by se usadil. Ale náš hrdina se tím nenechává rozhodit, a plní si své sny o cestování do míst, kam se ještě nepodíval. Zatímco švýcarské Alpy jej málem stály život, na slovenských Tatrách si mohl konečně odpočinout a projasnit si už tak ostrovtipnou mysl čerstvým horským vzduchem.

Jana Z., Jitka

1. Jak jsme se (ne)sešli na nádraží
Na Hlavním nádraží bylo rušněji než obvykle, pochod Karla IV. je totiž dost profláklá záležitost. První se nám ozvala Hanka W., aby sdělila, že si špatně nařídila budík. Další potom svou absenci na srazu omlouvali malichernými důvody typu angína, noční směna atd. Matouš s sebou vzal postaršího a mírně obtloustlého psa Áju. Jak postupně lidé na sraz přicházeli, ptali se ho na Ájin věk. No, někteří se ani neptali a rovnou vyjádřili obavy, zda pes cestu přežije. Matouš reagoval zarputilým mlčením, a tak nám nezbylo než se o jejím stáří jen dohadovat a uzavírat mezi sebou sázky na to, od kolikátého kilometru jí budeme muset nést (na fotkách kupodivu vypadá čiperně, ale nenechte se zmást). Martin F. zaujal hlouček napřed svou obuví, poté i informací, že má na celý den k jídlu jen Studentskou pečeť. Po telefonickém spojení s Lukášem Z. se onen, již nějakou dobu stepující na Smíchovském nádraží, udiveně ptal, co děláme na hlaváku. Tak jsme tedy v počtu 6 lidí vyrazili a Lukáše jsme přibrali cestou.
Poslední žena Karla IV. Eliška Pomořanská prý měla takovou sílu, že meče holýma rukama lámala. Aby bylo atmosféře učiněno zadost, Kláře se holýma rukama podařilo ve vlaku zlomit alespoň jehlu. Mimochodem, také vás někdy napadlo, k čemu to vlastně Elišce bylo (kromě toho, že byla objektem nenávisti všech královských zbrojmistrů)? Během jízdy se Rosťa dozvěděl o plánované délce trasy 20 km a optal se, jestli je to nutné, porovnávaje se sedmikilometrovým výletem, kterého se nedávno účastnil, a bylo to prý také moc hezké.

2a. Julie se ujímá vedení
  b. Martinovy boty (aneb touhy Samuela Elánia dostaly skutečnou podobu)
V Dobřichovicích jsme na startu získali mapku a vyrazili směr Skalka. První část cesty byla velmi jednoduchá - prostě pořád po modré až na hřeben. Asi po dvou kilometrech jsme zabloudili. Julie prohlásila, že to tady zná, neb rok bydlela v Řevnicích a v kapličce na Skalce se chce jednou vdávat. Poté se ujala vedení, naprosto nedbaje remcání některých členů. Dotyční se ostatním nezdráhali barvitě líčit, jak to naposledy dopadlo, když se Julie ujala vedení z důvodu, že to někde zná: Při nedávné noční hře bloudili mezi prvním a druhým stanovištěm až do rána a odmítali se vzdát i přes telefonické prosby organizátorů, kteří již chtěli jít domů. Tentokrát se však nic podobného nestalo a Julie nás dovedla na červenou značku.
U rozcestníku přišla první krize, kupodivu ne však na Áju, ale na jejího páníčka. Těch šest piv, které předchozího večera Matouš vypil, se vehementně začalo dožadovat pozornosti a vskutku si ji získalo. Nechme tedy Matouše v klidu zvracet a mezitím si blíže prohlédněme botky čekajících. Jak již bylo v úvodu zmíněno, vedle fádních a nenápaditých pohorek objevil se mezi naší obuví i kousek unikátní – střihem takový tělový model. Kromě svých nesporných výhod, tedy, že člověk ví, po čem šlape a má tak k přírodě mnohem blíž, měly i jednu zásadní nevýhodu, tedy, že člověk ví, po čem šlape a má tak k přírodě mnohem blíž. Martin F. je sice nesehnal v zelené barvě, i přesto mu však vynesly přiléhavou přezdívku. A protože nechyběl Lukáš Z., byla akce pokřtěna na Výlet s Bahňákem a Žabákem.

3. Klára se seznamuje
Po pár kilometrech se les rozestoupil a nám se naskytl pohled na poutní místo Skalka, kde, jak jsme byli znovu informováni, se Julie hodlá vdávat. Bývalý kostelík sv. Máří Magdaleny se topil ve slunci. Křížová cesta vedla kolem romantického jezírka až k poustevně na vrcholu, kde jsme stáli. Popustili jsme tedy uzdu své fantazii a představovali si, jak se svatebním průvodem sestupujeme ke kostelíku. Vzhledem k příkrému terénu jsme se však nemohli ubránit pocitu, že scénář by byl nejspíš následující: Nevěsta kráčející ve svých bělostných šatech zakopne svým bělostným střevíčkem o jeden z mnoha kořenů a za jadrných kleteb se skutálí přímo do jezírka na úpatí, popřípadě se ještě při vynořování mezi lekníny praští do hlavy o romantický můstek nad jezírkem se klenoucí. Leč Julie je, zdá se, pevně rozhodnuta a zatímco se ostatní pustili do jídla, šla si ještě párkrát zkusit důstojný sestup. 
Krokodýl však na tomto místě nebyl poprvé:

Na Skalce nás dostihla skupinka pod vedením Jitky M. Ke Kláře se doneslo, že se v ní mimo jiné vyskytují i dva noví účastníci English campu, s kterými doteď udržovala jen písemný kontakt. Šla se tedy seznámit osobně. Vyzbrojena pivem a červenou paprikou dala se s hloučkem do společenské konverzace. Hned v úvodu se dopustila tragického faux pas - zapomněla jména těch dvou. Jala se pomáhat paměti divokou gestikulací. Bohužel, jak již bylo zmíněno, měla v ruce nakousanou červenou papriku, kterou na dané nešťastníky vehementně ukazovala, dokud si skutečně nevzpomněla. Přihlížející si tedy z očí vytřeli papriková semínka a s hrůzou očekávali, co bude dál. Následovala konverzace, kterou, nutno dodat, obstarávala především Klára sama. Na všech byla patrná úleva, když hlouček konečně opustila. Tak máme pravděpodobně zas o dva účastníky méně (uvidíme, jak jsou otrlí:). Po zhlédnutí scény krokodýlí skupinkou bylo Kláře doporučeno, aby se již za žádných okolností s potenciálními zájemci o camp neseznamovala, popřípadě aby se pro jistotu raději neseznamovala vůbec s nikým. Na onom romantickém můstku jsme si před odchodem nechali udělat skupinové foto. Během pózování si Lukáš Z. permanentně stěžoval, že ho někdo olizuje. No, ještě že jsme s sebou měli Áju, jinak by situace zaváněla vážným společenským skandálem.

4. Úlevná cesta
Matouš svým činem v úvodu předznamenal celkovou atmosféru výletu - cesta to byla vskutku úlevná a Veškrna by nad naším výkonem jen bledl závistí. Ti, kteří si neměli jak ulevit, se alespoň předháněli v historkách typu: Kde si ulevili, Kdo je u toho viděl a Jak moc velký to byl trapas. Dokážete si představit, jak s tímto zajímavým tématem kilometry rychle ubíhaly. Vítězem se stala příhoda, kde kromě aktérky figurovala pláž, rušná promenáda a velmi úzký pruh křoví. Jen Martin F. se k nám nepřidal a šel stále o kus napřed. Brzy jsme pochopili důvod jeho počínání – snažil se do sebe co nejrychleji nasoukat pečeť, než ho dohoníme a zbytek mu sebereme. Je třeba dodat, že naše úmysly odhadl dokonale.
Konečně jsme potkali první kontrolu a dostali toužebně očekávané razítko. Někteří špatně pochopili propozice výletu a dožadovali se i sušenky. Jen těžko se poté smiřovali se skutečností, že sušenku dostanou jen jednou, a to až v cíli. Kousek za kontrolou byl rozcestník a nastal okamžik rozhodnutí, zda jít původní trasu 20 km, nebo si ji o 5 km prodloužit. Šest ku jedné byl dost výmluvný výsledek. Menšina se snažila uplatnit fakt, že je organizátorem výletu, tudíž její hlas má větší váhu. To jí sice nikdo nebral, ale všichni se houfně vydali po původní trase, tvrdíce, že takhle by přece přišli o jezírko, o které do té doby samozřejmě žádný zájem neprojevovali.

5. Hledáme jezírko
Jezírko je lom, kolem kterého vznikla jedna z nejstarších trampských osad u nás - "El Paso".

Hledáme jezírko:
 

Po určení polohy na mapě jsme se dali do hledání, ale nic jsme nenašli. Abychom se motivovali, byla objeviteli slíbena odměna v podobě zbytku Studentské pečeti. Na očekávaný Martinův odpor nebyl samozřejmě brán zřetel. Martin však raději vyrobil své vlastní jezírko a dožadoval se jeho uznání (škrt jeden). Lukáš Z. se jen tak vzdát nehodlal a šel hledat lom na přilehlý kopeček. Kupodivu tam prý opravdu byl, ale nestálo prý za to tam chodit. Pojedli jsme tedy něco Studentské pečeti, abychom se vzpamatovali ze zklamání, a opět nás došla Jitčina skupinka. Bylo nám jasné, že pokud se nemáme stát terčem výsměchu za naše tempo netempo, bude zapotřebí je trochu pozdržet. „Už jste viděli to krásné jezírko?“ optali jsme se sborově. Přidali jsme ještě pár superlativ a nadšených povzdechů a už jen sledovali, jak se šikují a vrhají tušeným směrem, aby si ten přírodní skvost nenechali ujít. Vydali jsme se tedy rychle na cestu. Matouš navrhoval, že by bylo lepší, kdybychom se schovali v lese a nechali je, aby nás předešli. Už by nás nemohli dohánět. Ale žádných podobných úskoků nebylo zapotřebí, opět jsme se totiž ztratili a vše se tím uspokojivě vyřešilo. Na naši obranu nutno dodat, že se tak stalo až v Hlásné Třebáni.

6. Opět jsme zabloudili - Chemická katastrofa - Konečně cíl.
V Hlásné Třebáni jsme opět sešli ze značky. Možná to zavinily Kaččiny a Klářiny pokusy o zpěv, kdy pozornost ostatních byla rozostřena bojem zuřícím v hlavách všech zúčastněných. Ten byl sváděn mezi kůrou mozkovou ("Jdi hezky po chodníku a koukej, kde je žlutá značka") a pudem umístěným ve starších částech mozku ("Uteč! Schovej se! Ukousni si obě uši"). Každopádně nebylo to zabloudění nepříjemné, protože nám přivedlo do cesty jez. Sundali jsme si boty a ….vymřel veškerý půdní edafon v okruhu 100 metrů. Ti největší odvážlivci však nezůstali jen u toho a smočili si nohy v Berounce, čímž zavinili další z lokálních chemických katastrof – tentokrát úhyn většiny zoobentosu na kilometr po proudu. Nataženi v trávě jsme přemýšleli co dál. Návrh dostat se na žlutou značku a pokračovat v původní trase vedoucí asi kilometr do kopce, byl zamítnut hlavně s ohledem na tak trochu nové a tak trochu malé Juliiny boty. Řádně odpočati jsme se tedy po půlhodince zvedli a zanechávaje za sebou zpustošenou krajinu, zamířili jsme podél řeky přímo k cíli. Tam nás čekal slibovaný diplom a Tatranka.

Zobrazit Po stopách Karla IV. na větší mapě

20 km to nebylo – podle Lukášova přesného krokoměru jsme ušli celých 22,5 km. Na závěr jsme poseděli v blízké hospůdce a dobrou náladu nám nezkazilo ani to, že nám díky Kláře ujel vlak. Shodli jsme se, že to bylo vlastně dost krátké. I Ája vypadala, že souhlasí. Takže příště jdeme 30 – přidejte se taky! Jen doufejme, že bude mít Julie jiné boty:).

Matouš: "Ájo, víš, jak zemřel náš první pejsek?"
Julie: "Matouš ho vzal na výlet."

Fotky z výletu jsou ve fotogalerii

Klára

Úderná hesla, podmanivá hudba, nová a ještě lepší receptura.... V podobně komerčně agitátorském a nadšeném duchu se tvůrčí tým vrhl do díla na krokodýlím večeru tvorby reklam. Opravdu jsme se snažili, ale podmanivou hudbu v potemnělých zákoutích pražských Vinohrad vystřídalo svíravě ponuré podbarvení, úderná hesla nahradily k smrti vyděšené výkřiky a novou recepturu... té se možná dočkáte až na úplném konci.

Máte problémy poznat, co se vlastně stalo, nebo dokonce vtíravý pocit, že někomu bylo ublíženo? Podívejte se na světlejší verzi a uvidíte, že tomu tak není.

Sherlock se rád vrací na oblíbená místa, takže se ocitl opět v Norsku. Tentokrát ve vesničce Sandenfjord prozkoumával vybavení dřívějších velrybářů (od těch soch ho ne a ne odtrhnout).

Jitka M.

Po návštěvě Bologni se náš Sherlock vydal do města čokolády, valčíků, habsburské historie a krásné architektury - do Vídně. Jak jste si již povšimli, světoznámý detektiv má slabost pro velikány z poctivě odlitého kovu - jeho kroky proto směřovaly k osvícené panovnici Marii Terezii. Neb je Marie Terezie především žena, zálibně spočinula kovovým pohledem na Sherlockově plášti, módním to hitu letošní sezony. Její háv, zdobený jen měděnkou a na exponovaných místech přikrášlený holubím trusem, se již dávno okoukal. Panovnice tedy neváhala obohatit šatník a přiřadila se do Homeless fanclubu, z čehož pár konzervativnějších habsburských císařů dostalo ošklivý šok a málem spadlo ze svých podstavců.

Sherlock tedy vytáhl z tlumoku rezervní oděv a vydal se do muzea. Cedule "Pozor, přírodovědné muzeum hlídá nebezpečný slon!" ho neodradila, neb Sherlock je, jak víme, se slony za dobře. Na fotce vidíme, jak se opatrně přibližuje k tomuto krvelačnému chobotnatci.
Nakonec si ve svém žlutém oblečku s přítelem Vostenem prohlédl město. Najdete ho na náměstí před kostelem sv. Štěpána?

červenec.....PAŘÍŽ
srpen.........BUDAPEŠŤ
září............ŘÍM

    ........ a pláštěnka stále drží!

Klára

Zřejmě zklamán rozmary nestálého a deštivého anglického počasí, vydal se Sherlock hledat svůj nový domov až do slunné Itálie. Jak se již pomalu stává jeho dobrým zvykem, svůj nový cíl, "rudé" město Bologna, si nejprve řádně prohlédl z úctyhodné výšky věže Torre Asinelli.

Sherlockova genialita spolu s čerstvým oxfordským diplomem, to už je sama od sebe kombinace, kterou jen máloco překoná. Jaké další rady tedy detektiv hledal u samotného vládce moří Neptuna, o tom se můžeme jen dohadovat. Třeba víc prozradí jeho příští cesta...

Lukáš

17. února 2007

Sraz byl naplánován na 10:10 na nástupišti metra Kobylisy a všichni dorazili včas. Julie D. měla narozeniny, což značila i růže, kterou si nesla. "Ještěže všichni nejsou tak pozorní, jinak bys musela sebou na výlet vláčet pugét," poznamenala Blanka T. Nástup do autobusu byl také bezproblémový snad až na zhoršenou náladu pana řidiče poté, co tři výletníci zaplatili za jízdenku tísicikorunou a Hanku W., kterou jsme spatřili na zastávce až z jedoucího autobusu. 

Vystoupili jsme v Přemyšlení a sestupnou cestu do Klecánek k Vltavě nám komplikovalo jen bohaté bahnité bláto. Jak jsme se blížili k přívozu, budoucí inženýr ekonomie bakalář Hana S. očividně znervózněla a začala se vyptávat po ceně za vodní přepravní službu. Poté, co jí tato částka byla sdělena, šokována dvoucifernou sumou, která začínala jedničkou, začala tvrdit, že řeku snad raději přeplave. V tom se rozzářily oči prozatím mlčky postávajícího Lukáše Z., který začal vybízet ostatní účastníky, aby na tuto podívanou přispěli a sám zatím mával pětsetikorunou. Hana S., tak polichocena touto nabídkou, zapomněla na své rozhořčení a nastoupila do plavidla spolu s ostatními. Doug H., který měl být naším hostitelem na konci cesty a který se k nám v těchto místech připojil, se do této chvíle zabýval fotografováním nedaleké bruslařské rampy, když však uviděl, že jsou všichni nalodění, dal se do běhu povzbuzován Pavlem K. hlasitým „Run Harder!“ Sedící a čekající Lukáš Z. pátral, kde má člun pohon, a zatímco mu Pavel K. vysvětloval, že přívoz přeci motor nepotřebuje, že ho pohání proud řeky, převozník nastartoval motor Škoda 1203 a za chvíli jsme byli na druhé straně řeky. Tam jsme se zastavili, abychom posvačili a sehráli zápas ve frisbee. Hanka W. okolnostmi zanechaná na zastávce v Kobylisích nám nadeběhla po druhém břehu Vltavy a mohla tedy od tohoto místa ve výletu pokračovat spolu s námi.

Hlouček zvědavců soustřeďoval pohled na obsah tajuplné plastikové krabičky, pečlivě zajištěné gumičkami proti náhodnému otevření, kterou vytahoval Tomáš J., uznávaný odborník na výživu. Papírový ubrousek se pomalu rozbaloval a my jsme ji spatřili. Dokonale vyvážený obsah vlákniny, cereálií, vitamínů, stopových prvků, bez umělých sladidel a konzervantů, svačina energeticky pokrývající celý výlet. Všichni užasli nad geniální kombinací plátku celozrného žitného chleba a plátkového sýra a to nejlepší přátelé: žádné máslo! Zamířili jsme do Roztok najít vhodnou občerstvovnu a poobědvat. Jirka Z. se cestou marně snažil ostatní zaujmout připraveným technicko-historickým výkladem o místní chemické továrně, která se v minulosti stala zdrojem efedrinu pro českou domácí výrobu pervitinu. Účastníci se raději věnovali zkoumání plastových kýčů v zahrádkách místních obyvatel.

V Roztokách jsme chodili od jednoho podniku ke druhému, vzájemně srovnávali jejich jednotlivé parametry a nemohli stále žádný vyvolit, jak je ostatně našim dobrým zvykem. Někteří členové proces optimalizace nevydrželi a výlet předčasně ukončili. Mezi prvními manželé Ondra a Eva M. s chabou výmluvou, že jim přijede návštěva. Vzdali jsme se ideje oprimálního podniku, abychom předešli dalším ztrátám, a nehledě na parametry usedli v blízké hospodě. Bohužel jsem zjistili, že nás zatím opustily další dvě výletnice Miriam W. a Hanka W, které patrně usoudily, že bude rychlejší se najíst doma a vrátit se za námi. Po obědě jsme zamířili k Tichému údolí.

Tomáš J. je nejen odborníkem na výživu ale také vášnivým výletníkem. Nemine informační tabuli, aniž by ji nenastudoval, památku, aniž by si ji neprohlédl a přírodní zajímavost, ať už je to tvar kamene nebo výrůstek na stromu, kterou by neobdivoval. Tato a ještě také možná jiná vášeň způsobovala neustále zaostáváni dvojice Tomáš J. a Hanka S. za ostatními. Jirka Z. jim ve strachu o další oslabení skupiny důrazně kladl na srdce, aby se stále drželi modré značky. Po chvíli chůze po bahnité cestě kolem Únětického potoka jsme začali inkriminovanou dvojici postrádat. Situace se vysvětlila telefonátem, ve kterém nás Hanka S. uklidnila, že se nemusíme bát, že se drží zelené značky a za chvíli nás tedy doženou.

Vystoupali jsme na Kozí hřbety, kde jsme si užívali výhledu do krajiny a zapadajícího sluníčka. Julie D. s Dougem. H. nevydrželi v klidu a obluzovali ostatní špinavou šiškou, která jim sloužila jako atrapa mikrofonu při interview mezi účastníky o pocitech z výletu. Příjemně unaveni jsme se přesunuli do Suchdola na návštěvu k Dougovi a Lynn H. Bohaté občerstvení s brownies, směsmi oříšků a lentilek a dalšími dobrotami spolu s příjemným posezením a povídáním bylo pěknou tečkou našeho výletu.

Během svého putování po světě a zatím neúspěšném hledání domova zavítal náš Sherlock i do evropské kolébky vzdělanosti - slavného britského Oxfordu. Kde jinde by osobnost Homelessova génia měla nalézt domov, když ne v lůně přední anglické univerzity? Nadšený Sherlock vstoupil ve svém poněkud upraveném obřadním taláru na slovutnou Christ College a těšil se na dlouhé roky studia.

Jenže Sherlockovu intelektu se na Oxfordu tak dařilo, že ještě než se setmělo, odcházel z univerzity s doktorským diplomem v ruce a obřadním promočním čepcem na hlavě. Do životopisu si tak sice může připsat další akademický úspěch, místo bydliště ale musí nadále nechat nevyplněné...